Na křižovatce se ozve rána, přední část jednoho auta se sesune a řidič druhého vozu vystoupí s větou, která po nehodě zaznívá až podezřele často: „To vyřeší pojišťovna.“ Většinou ano. Jenže tahle věta zakrývá několik podstatných detailů. Pojišťovna nehradí všechno, nehradí každému a za určitých okolností může peníze vymáhat zpět po člověku, který nehodu způsobil.
Základní pravidlo je prosté: škodu, kterou řidič způsobí někomu jinému, standardně zaplatí pojišťovna viníka z povinného ručení. Může jít o poškozené auto, svodidla, plot, dopravní značku nebo újmu na zdraví. Povinné ručení tedy chrání především poškozené, nikoli samotného viníka před každým finančním následkem jeho jednání.
Zákonné minimum pojistného limitu činí 50 milionů korun na každého poškozeného za újmu na zdraví. U škod na majetku je minimum 50 milionů korun celkem. Vážná nehoda s více zraněnými lidmi nebo rozsáhlými majetkovými škodami se ale může dostat i nad tyto hranice. Pak se rozdíl nevytratí do vzduchu. Může zůstat na odpovědné osobě.
Představa, že povinné ručení automaticky vyřeší celý účet, proto bývá stejně zavádějící jako domněnka, že nejvíc zaplatí ten, kdo měl v nehodě nejvíce pomačkané auto. Rozhoduje odpovědnost za škodu a její druh, ne jen pohled na karoserii.
Co hradí povinné ručení a co už ne
Majitel nabouraného vozu uplatňuje nárok u pojišťovny viníka. Ta škodu posoudí, ověří okolnosti nehody a podle rozsahu odpovědnosti vyplatí náhradu. Do stejné skupiny patří také újma na zdraví, například náklady spojené s léčbou, ztráta příjmu nebo další nároky poškozeného. Konkrétní výše náhrady se odvíjí od skutečných následků, doložených výdajů a dalších okolností případu.
Vlastní auto řidiče, který nehodu zavinil, však povinné ručení nechrání. Jeho opravu zaplatí buď havarijní pojištění, nebo vlastník z vlastních peněz. To je detail, který lidé často zjistí až ve chvíli, kdy stojí před servisem a čekají, že pojistka „na auto“ všechno pokryje. Povinné ručení není havarijní pojištění, i když se v běžné řeči obě věci občas slévají do jednoho balíku.
Jiná situace nastane, když viník nemá povinné ručení vůbec. Poškozený by kvůli tomu neměl zůstat bez náhrady. Plnění poskytne garanční fond České kanceláře pojistitelů. Fond pak vyplacenou částku vymáhá po odpovědném provozovateli nebo řidiči nepojištěného vozidla. Pro viníka tak nehoda obvykle nekončí tím, že pojištění neměl. Spíš si tím připraví přímý a často velmi vysoký dluh.
Podobné zjednodušení škodí i při nehodě, kdy se účastníci začnou hádat o každou škrábnutou část. Pojišťovna neplatí podle toho, kdo působí hlasitěji, ale podle zjištěného průběhu nehody a doložené škody. Fotografie, údaje svědků, záznam o nehodě a lékařské zprávy proto mohou mít větší váhu než sebejisté prohlášení na místě.
Od 1. července 2025 se policie volá při zjevné škodě vyšší než 200 000 korun. Při zranění nebo úmrtí je oznámení povinné vždy. Pokud si účastníci rozsah škody na místě neumějí rozumně odhadnout, není příliš chytré spoléhat na optimistický odhad jen proto, aby se čekání na hlídku vyhnuli. Pomačkaný nárazník může skrývat poškozené senzory, světla nebo nosné části vozu.
Kdy může pojišťovna chtít peníze zpět
Povinné ručení není bezpodmínečná finanční propustka. Pojišťovna může po řidiči zpětně požadovat celé vyplacené plnění například tehdy, když nehodu způsobil úmyslně, řídil bez souhlasu provozovatele, z místa nehody ujel nebo zmařil šetření pojistné události. Nejde tedy jen o to, že někdo udělal chybu. Rozhodující mohou být i okolnosti, za kterých za volant usedl a jak se po nehodě zachoval.
Ujetí od nehody je zvlášť riskantní strategie. Krátkodobě může působit jako pokus uniknout odpovědnosti, ale pojišťovně i policii tím viník poskytne další důvod, proč se jeho jednáním zabývat. Stejně nerozumné je zatajovat důležité informace nebo účelově komplikovat dokazování. Pojišťovna nejprve poškozenému plnit může, ale tím nemusí být finanční příběh řidiče uzavřený.
Složitější bývá otázka, kdo přesně za škodu odpovídá, když auto řídil někdo jiný než jeho majitel. Samotné vlastnictví vozu automaticky neříká, kdo nehodu zavinil, a stejně tak řidič nemusí být jedinou osobou, jejíž jednání se bude posuzovat. Záleží na konkrétním průběhu nehody, oprávnění k jízdě i dalších okolnostech. Právě tady se z jednoduchého „on do mě narazil“ rychle stává spor o důkazy.
Poškozený by měl po nehodě oddělit dvě otázky: kdo nehodu způsobil a jak velká škoda skutečně vznikla. První určuje, proti komu nárok směřuje, druhá ovlivňuje jeho výši. U zdravotní újmy navíc nemusí být rozsah následků zřejmý hned na místě. Bolest zad po nárazu může vypadat jako drobnost, ale lékařské vyšetření a další vývoj potíží mohou ukázat něco jiného.
Řidič, který nehodu způsobil, tedy obvykle neplatí poškozenému celou částku ze své peněženky. Povinné ručení je právě od toho, aby náhradu převzala pojišťovna. Vlastní rozbité auto si ale bez havarijního pojištění opraví sám a při nepojištěném vozidle, úmyslném jednání nebo ujetí od nehody může účet nakonec dorazit přímo k němu.
