Petr vytáhne auto z garáže hlavně o víkendu. Přes týden jezdí do práce vlakem, na dovolenou létá a za celý rok s osobním vozem nenajede ani pět tisíc kilometrů. Přesto mu přišla nabídka na povinné ručení nastavené stejně jako pro řidiče, který má auto denně na silnici. Rozdíl mezi nimi? V běžném systému prakticky žádný.
Právě na tomto nesouladu staví pojištění podle ujetých kilometrů, známé jako pay-as-you-drive. Platit má především ten, kdo více jezdí a vystavuje sebe i ostatní účastníky provozu většímu riziku. Zní to logicky. Jenže u pojistky nerozhoduje slogan, ale konkrétní hranice, způsob měření a výsledná cena.
Miliony aut, která většinu roku stojí
V Česku má přibližně 2,5 milionu osobních aut nízký roční nájezd. Zhruba milion z nich už využívá pojištění nastavené podle kilometrů, u dalších 1,5 milionu vozů tato možnost stále leží ladem. To je pozoruhodná mezera: lidé často vědí, že jezdí málo, ale automaticky předpokládají, že jejich pojišťovna podobný tarif nenabízí, nebo že bude plný háčků.
U řidiče, který vyráží jen na nákupy, návštěvy a několik výletů, se přitom klasická roční sazba může chovat podobně jako předplatné neomezené dopravy, kterou téměř nevyužívá. Pojistné se obvykle odvíjí od více parametrů, například od věku, bydliště, typu vozidla či historie škod. Počet kilometrů však může výsledek výrazně posunout.
Podle zveřejněného srovnání s původní cenou pojistky 4 000 korun ušetřil řidič po přechodu na kilometrové pojištění průměrně 1 400 korun ročně. To už není částka, která by se ztratila mezi ostatními výdaji na auto. Jenže stejné srovnání ukazuje i druhou stranu: kolem 15 000 kilometrů za rok se cena vyrovnává standardní pojistce.
Hranice 5 000 kilometrů není kouzelné číslo
U osobních aut patří mezi nejvýhodnější pásmo nájezd do 5 000 kilometrů ročně. U motocyklů a mopedů je hranice ještě níže, do 1 000 kilometrů. Pro majitele druhého auta v domácnosti, sezónního vozu nebo automobilu používaného jen na krátké trasy může jít o rozumnou volbu.
Jenže hranice není univerzální pro celý trh. Pojišťovny mohou pracovat s odlišnými pásmy, minimálními platbami nebo pravidly pro překročení sjednaného limitu. Řidič, který si nastaví nízký nájezd a v listopadu zjistí, že potřebuje jezdit výrazně více, by si měl předem zjistit, co se stane. Doplatek nemusí být stejný jako cena několika kilometrů navíc.
Prakticky se pay-as-you-drive vyplácí hlavně při nájezdu do zhruba 10 000 až 15 000 kilometrů ročně. Nad touto hranicí se výhoda podle dostupných českých údajů zmenšuje nebo mizí. Člověk, který dojíždí každý den desítky kilometrů, může naopak zjistit, že levnější tarif byl jen optický klam. Stačí započítat pravidelné cesty do práce, návštěvy rodiny, víkendové výjezdy a dovolenou. Tachometr bývá v takové bilanci nepříjemně upřímný.
Kdo kilometry kontroluje a co přesně měří
Největší rozdíl mezi jednotlivými produkty nemusí být v reklamní úspoře, ale v technice evidence. Pojišťovna může vycházet z údaje na tachometru při sjednání a následné kontrole, případně využívat zařízení nebo jiný způsob průběžného zaznamenávání jízd. Každý model přináší jiné povinnosti a jinou míru pohodlí.
U jednoduchého systému řidič doloží stav počitadla a platí podle zvoleného pásma. U technicky náročnějšího řešení může mít pojišťovna přesnější přehled o skutečném nájezdu. To může být výhoda, ale také důvod přečíst si podmínky týkající se zařízení, předávání údajů a změny tarifu.
Otázka nezní jen „kolik ušetřím“, ale také „co se stane, když limit překročím“. Rozhoduje, zda se pojistné přepočítá zpětně, zda se doplácí pouze rozdíl, nebo zda vzniká jiný režim pro další období. U povinného ručení nejde o detail na okraji smlouvy. Při škodě se nikdo nechce dozvědět, že údaj o nájezdu byl vyhodnocen jinak, než předpokládal.
Allianz ukazuje, že kilometr není jediná sleva
Tarif podle skutečně ujetých kilometrů nabízí také Allianz. Při sjednání dalších produktů uvádí slevu 7 procent a v programu Allianz PLUS může celková sleva dosáhnout až 21 procent. To ale komplikuje přímé srovnání. Nižší cenu nemusí vytvářet samotný kilometrový tarif, nýbrž kombinace více smluv, bonusů a podmínek.
Právě tady se vyplatí být opatrný. Nabídka s výraznou slevou může vypadat levněji než běžné pojištění, jenže zákazník si k ní třeba přidá další produkt, který by si jinak nekoupil. Sleva pak není úspora v čisté podobě, ale součást širšího obchodního balíčku. Porovnávat je potřeba konečné roční částky, nikoli největší procento v reklamním sdělení.
Podobně funguje i údaj o úspoře až 35 procent, který byl zveřejněn 1. září 2026. Slovo „až“ v takové nabídce dělá velkou práci. Neříká, kolik ušetří průměrný řidič, ale jaký může být nejlepší výsledek při konkrétní kombinaci parametrů. Majitel auta s nízkým nájezdem by měl chtít znát svou cenu, ne teoretické maximum.
Nejlevnější pojistka nemusí být ta s nejnižším limitem
Rozumný výpočet začíná u skutečného nájezdu za poslední rok. Ne u dojmu, že auto skoro nejezdí. Následuje porovnání celkové částky s klasickým povinným ručením, včetně případných poplatků a podmínek při překročení limitu. Teprve potom dává smysl řešit slevu, doplňkové pojištění nebo věrnostní program.
Při nájezdu kolem 4 000 nebo 5 000 kilometrů může kilometrový tarif působit jako přesně odměřený účet za skutečné používání auta. Při 15 000 kilometrech už se výhoda ztrácí v běžné cenové konkurenci a nad touto hranicí může být standardní pojistka jednodušší i levnější. U řidiče, který svůj roční nájezd neumí odhadnout, se navíc nízký limit může změnit v nepříjemný rozpočtový experiment.
Povinné ručení podle kilometrů tedy není automaticky levnější pojištění pro každého. Je to nástroj pro konkrétní typ řidiče: člověka s autem, které většinu roku stojí, s poměrně stabilním nájezdem a ochotou hlídat podmínky smlouvy. Petr z garáže by na něm ušetřit mohl. Řidič, který usedá za volant každé ráno, by si měl nejdřív spočítat, kolik kilometrů jeho „krátká cesta“ skutečně za rok udělá.
