Průměrné povinné ručení pro osobní auto v Česku v roce 2026 stojí 4 408 korun ročně. Za touto částkou se ale skrývá rozpětí, které dokáže překvapit i zkušeného řidiče: u stejné Škody Octavie 2.0 s výkonem 110 kW vyšla kalkulace jednomu člověku na 8 942 korun, jinému na 2 619 korun. Auto bylo stejné. Rozdíl vytvořil řidič, jeho adresa a historie za volantem.
Modelový příklad byl spočítán 24. května 2026. Devatenáctiletý řidič z Prahy bez bonusu by zaplatil 8 942 korun ročně, zatímco dvaašedesátiletý řidič z Holýšova s maximálním bonusem jen 2 619 korun. Rozdíl činí více než šest tisíc korun, přestože oba vlastní vůz se stejným motorem a výkonem. Co tedy pojišťovna skutečně oceňuje – auto, nebo člověka, který ho řídí?
Nejviditelnější roli hraje věk. Mladí řidiči mají kratší zkušenost a jejich pojistné bývá výrazně vyšší. Řidiči ve věku 18 až 24 let platili v roce 2025 v průměru 9 990 korun ročně. Proti průměru všech osobních aut jde o více než dvojnásobek. Taková částka může působit jako trest za datum narození, pojišťovny ji však spojují především s vyšší pravděpodobností škody u začínajících motoristů.
Tady se nabízí nepříjemná otázka: má mladý řidič platit tolik, i když jezdí opatrně? Systém povinného ručení nehodnotí každou jednotlivou cestu ani osobní přesvědčení řidiče. Pracuje s rizikovými skupinami a statistickými vzorci. Mladík, který najede málo kilometrů a nikdy nezaviní nehodu, tak může doplácet na chování jiných řidičů stejného věku. Teprve roky bez škody mu postupně pomohou vybudovat bonus a cenu snížit.
Právě bonus bývá při porovnávání nabídek přehlížený. Přitom dokáže s výslednou částkou pohnout výrazněji než drobný rozdíl mezi dvěma podobnými auty. Řidič s dlouhou historií bez zaviněné nehody je pro pojišťovnu čitelnější než někdo, kdo si sjednává první smlouvu. V uvedeném srovnání proto nestačilo říct, že starší motorista platí méně. Rozhodující byla kombinace věku, bydliště a maximálního bonusu.
Adresa přitom není jen administrativní údaj. Obec, ve které je auto provozováno, napovídá, jak často se může potkat s hustou dopravou, kolonami nebo komplikovanými křižovatkami. V obci do 1 000 obyvatel vycházelo průměrné pojistné na necelých 3 800 korun. Ve městech nad 90 000 obyvatel už to bylo zhruba 5 000 korun a v Praze přes 6 000 korun ročně.
Rozdíl mezi malou obcí a hlavním městem tak přesahuje dva tisíce korun. Praha přitom není dražší proto, že by pojišťovny chtěly obyvatele metropole symbolicky potrestat. Do kalkulace vstupuje vyšší provoz, více vozidel i větší množství situací, ve kterých může dojít ke škodě. Stačí ranní cesta přes několik vytížených křižovatek a statistika začne působit méně abstraktně. Člověk, který se po Praze pohybuje každý den, ten rozdíl obvykle cítí i bez tabulek.
Dalším silným faktorem je výkon motoru. U automobilů s výkonem do 50 kW činilo průměrné pojistné 3 170 korun ročně. U vozů s výkonem nad 149 kW se částka zvýšila na 6 030 korun. Nejde tedy o detail v technickém průkazu, který by zajímal jen fanoušky automobilů. Z pohledu pojišťovny může vyšší výkon znamenat větší potenciál pro rychlou jízdu a také nákladnější škody.
Majitel silného auta může namítnout, že jezdí pomalu a předpisově. To může být pravda, sazba se však neurčuje podle toho, jak přesně řidič zachází s plynovým pedálem při každé jízdě. Výkon motoru slouží jako jeden z předem dostupných ukazatelů rizika. A právě tady vzniká napětí mezi individuálním chováním a kolektivní statistikou: slušný řidič silného vozu platí i za vlastnost auta, kterou třeba nikdy naplno nevyužije.
Výslednou cenu ovlivňuje také konkrétní vozidlo, jeho stáří a způsob používání. Stejný výkon nemusí znamenat stejnou sazbu u lehkého městského auta a u těžkého vozu s dražšími díly. Pojišťovna se dívá na pravděpodobnost nehody i na rozsah škody, která může po nehodě vzniknout. U povinného ručení se přitom nehradí oprava vlastního automobilu, ale újma způsobená ostatním. Vyšší účet za škodu tedy může vzniknout i tehdy, když poškozené auto nebylo nijak výjimečné.
Do kalkulace se promítá rovněž účel používání, roční nájezd nebo počet řidičů, kteří auto pravidelně využívají, podle toho, jaké údaje konkrétní pojišťovna požaduje. Proto se dvě nabídky na první pohled stejného povinného ručení mohou lišit. Rozhoduje nejen základní sazba, ale i nastavení smlouvy a případné připojištění. Nabídka s nejnižší cenou pak nemusí být automaticky nejlepší, zvlášť když za ní stojí nižší limity nebo méně vhodné podmínky.
Na ceně se tak potkává několik vrstev: osobní historie řidiče, jeho věk, místo bydliště a parametry auta. Kalkulačka může během několika sekund vyplivnout jedno číslo, ale za ním je mapa pravděpodobnosti, škod a nákladů. U stejné Octavie dokázala tato mapa rozdělit dva řidiče částkou přes šest tisíc korun ročně.
