Na letišti v Madridu se zaměstnanec dozví, že jeho let domů byl zrušený. O několik hodin později ještě uklouzne na mokré dlažbě před hotelem a skončí na ošetření. V kapse má evropský průkaz zdravotního pojištění, služební notebook v batohu a pojistku, o které mu nikdo z firmy pořádně nevysvětlil, co vlastně kryje.
Právě takové situace ukazují, že cestovní pojištění pro služební cestu není jen formalita k vyřízení před odjezdem. U běžné dovolené člověk obvykle ví, kam jede a co si sjednal. U pracovního výjezdu se do hry přidává zaměstnavatel, pracovní odpovědnost, firemní majetek, změny programu i otázka, zda pojištění platí při skutečném výkonu práce.
EHIC není cestovní pojistka v převleku
Evropský průkaz zdravotního pojištění, známý jako EHIC, platí ve 27 zemích Evropské unie, dále na Islandu, v Lichtenštejnsku, Norsku, Švýcarsku a ve Spojeném království. Je zdarma a při dočasném pobytu umožňuje čerpat zdravotní péči za podmínek platných pro místní pojištěnce.
To zní bezpečněji, než jaká je skutečnost. EHIC nekryje soukromou péči, převoz zpět do České republiky, záchrannou repatriaci, zpáteční letenku ani ztracené či ukradené věci. Nevyřeší tedy hotel po zmeškaném spojení, odcizený telefon ani náklady spojené s tím, že zraněný zaměstnanec nemůže sám cestovat domů.
K 10. červnu 2026 mělo EHIC přibližně 256 milionů lidí. Velké rozšíření karty ale neznamená, že nahrazuje komerční pojištění. Je to spíš vstupenka k určitému rozsahu veřejné zdravotní péče než ochranný štít pro celou služební cestu.
Při dlouhodobém přestěhování za prací navíc EHIC nelze používat jako náhradu místního zdravotního pojištění. V takové situaci se řeší registrace prostřednictvím formuláře S1. Člověk, který odjede pracovat do jiné země na delší dobu, proto potřebuje znát pravidla tamního systému, nejen datum platnosti své evropské kartičky.
Pracovní úraz není totéž co ztracený kufr
U služební cesty se vyplatí oddělit několik různých rizik. Léčebné výlohy se týkají úrazu nebo nemoci. Asistenční služby mohou pomoci s komunikací v cizím jazyce, organizací ošetření nebo návratem domů. Pojištění zavazadel se vztahuje na osobní věci, zatímco notebook, měřicí technika nebo jiná firemní elektronika mohou spadat pod odlišná pravidla.
Největší problém bývá v drobném písmu kolem výkonu práce. Některé smlouvy rozlišují mezi administrativou v kanceláři, manuální činností, prací ve výškách, obsluhou strojů a rizikovými profesemi. Zaměstnanec, který si sjedná běžné turistické pojištění a pak odjede instalovat zařízení do výrobní haly, nemusí být chráněný tak, jak předpokládá.
Tady se nabízí nepříjemná otázka: proč má zaměstnanec sám hádat, zda firemní pojistka pokrývá jeho konkrétní práci? Pokud ho na cestu vysílá firma, měla by před odjezdem jasně sdělit rozsah pojištění, limity, výluky i postup při škodě. Věta „jsi pojištěný přes firmu“ bez dalších podrobností má přibližně stejnou hodnotu jako klíč, u kterého nikdo neví, které dveře odemyká.
Zaměstnanec by měl znát alespoň číslo asistenční služby, podmínky hlášení škody a pravidla pro ošetření. U plánovaného zákroku nebo neakutní péče může být nutný předchozí souhlas pojišťovny. Účtenky, lékařské zprávy a potvrzení o zrušeném letu se vyplatí uchovat, i když v tu chvíli působí jako zbytečná administrativa.
Firma šetří na pojistce, zaměstnanec platí následky
Cestovní pojištění bývá pro rozpočet firmy malou položkou. Právě proto působí zvláštně, když se na něm šetří tak, že se sníží limity nebo vynechá připojištění odpovídající pracovní činnosti. U zahraničního ošetření, transportu nebo delšího nuceného pobytu se rozdíl mezi levnější a rozumně nastavenou variantou může rychle znásobit.
Zaměstnavatel by měl řešit nejen samotnou pojistku, ale i návaznost na pracovní předpisy. Platí to zejména u cest mimo Evropu, delších výjezdů, práce v odlehlých oblastech nebo u činností, při nichž hrozí úraz. Samostatnou otázkou je firemní majetek: ztracený notebook nemusí být běžným cestovním pojištěním hrazen vůbec, případně se na něj vztahuje spoluúčast a zvláštní režim.
Zaměstnanec zase nemůže předpokládat, že pojištění automaticky pokryje každé prodloužení pobytu. Soukromý výlet po skončení jednání, sportovní aktivita nebo cesta do jiné země může mít vlastní podmínky. Když se služební cesta spojí s dovolenou, měly by být předem jasné dny i činnosti, za které odpovídá firma a za které už cestující ručí sám.
Stravné není rozpočet na zdravotní komplikace
Pojištění se někdy ztrácí ve stejné složce jako cestovní příkaz a výpočet stravného. Jde ale o odlišné věci. Pro rok 2026 stanoví zahraniční stravné vyhláška Ministerstva financí č. 489/2025. Zaměstnavatel může základní sazbu snížit nejvýše na 75 procent a plná základní sazba náleží při pobytu mimo Českou republiku delším než 18 hodin v daném kalendářním dni.
Stravné má pokrýt výdaje spojené s pobytem na pracovní cestě, ne fungovat jako rezerva na hospitalizaci, repatriaci nebo nákup nové elektroniky. Stejně tak nenahrazuje pojištění odpovědnosti. Pokud zaměstnanec poškodí vybavení obchodního partnera, může se řešit úplně jiný typ odpovědnosti než škoda na zavazadle.
Před odjezdem proto dává větší smysl projít konkrétní scénáře než jen odškrtnout kolonku „pojištěno“. Co se stane při úrazu během pracovní činnosti? Kdo objedná převoz? Kdo zaplatí náhradní letenku? Platí ochrana i při cestě autem mezi dvěma pobočkami? A co pracovní notebook ponechaný přes noc v hotelovém pokoji?
Když na tyto otázky neexistuje srozumitelná odpověď, problém není v tom, že by zaměstnanec četl málo pojistných podmínek. Problém je v tom, že firma vyslala člověka za hranice s představou, že kartička v peněžence a obecný příslib pojištění zvládnou situaci, kterou nikdo předem nedomyslel.
