Paní Alena přišla na veterinu se třináctiletým křížencem. Pes měl několik dní potíže s chůzí a vyšetření rychle přerostlo v sérii dalších úkonů. Když se majitelka později ptala na pojištění, zjistila, že pro jejího psa už žádné běžné zdravotní krytí sjednat nejde. Ne proto, že by byl nemocný. Stačil jeho věk.
Právě tady se ukazuje nepříjemná stránka pojištění domácích zvířat: nabídky nejvíc potřebují lidé se staršími psy a kočkami, jenže pojišťovny je často odmítnou dřív, než se objeví první větší účet. Není to trochu obráceně? Z pohledu pojišťovny jde o výpočet rizika. Z pohledu majitele o zvíře, které je členem rodiny a nemělo by být méně chráněné jen proto, že zestárlo.
Vstupní věk se u jednotlivých produktů liší podle druhu zvířete, velikosti psa i rozsahu krytí. U některých nabídek lze malého psa pojistit nejpozději v deseti letech, zatímco u středních plemen hranice klesá na osm let a u velkých plemen na šest let. U koček bývá horní limit často osm let. Jiný produkt připouští psy podle plemene zhruba mezi šestým a desátým rokem, kočky opět nejvýše do osmi let.
Velikost psa není administrativní detail. Velká plemena obvykle dospívají rychleji a do vyššího věku vstupují s jiným zdravotním rizikem než malá plemena. Proto může být šestiletý německý ovčák z pohledu pojišťovny „starší“ než devítiletý jorkšír. Majitel, který se orientuje jen podle čísla v občance zvířete, tak může snadno přehlédnout zásadní podmínku.
Smlouvy často umožňují sjednání už od 50. dne života. Rozpětí je tedy překvapivě široké: od velmi mladých zvířat až po hranici, která u některých psů přichází dříve, než si lidé vůbec začnou pojištění vážně řešit. U jedné běžně dostupné varianty činí maximum devět let u malých psů, šest let u velkých psů a osm let u koček. U jiné se malí psi dostanou až na deset let, střední na osm a velcí na šest let.
Rozhodující je přitom vstupní věk, nikoli věk, kterého zvíře dosáhne během trvání smlouvy. To je rozdíl, který může změnit celé rozhodnutí. Jestliže majitel uzavře pojištění včas, některé produkty umožňují jeho prodlužování až do konce života zvířete. U vybraného úrazového krytí může být trvání dokonce neomezené. Zvíře tedy nemusí být po překročení určitého věku automaticky vyřazeno, pokud bylo pojištěné už dříve.
Pro staršího psa nebo kočku, kteří zatím pojištění nemají, je situace méně příznivá. Zdravotní krytí nemocí může vyžadovat vstupní věk pod osm let. Úrazové pojištění však u některých nabídek nemá horní věkovou hranici. To představuje jednu z mála cest, jak pojistit i skutečného seniora, byť rozsah ochrany bude užší. Úraz není nemoc, a právě v tom bývá hranice mezi dostupnou a nedostupnou variantou.
Majitelé někdy reagují podrážděně: když starší zvíře pojišťovna nechce přijmout, proč se vůbec mluví o pojištění pro domácí mazlíčky jako o řešení vysokých veterinárních nákladů? Ta námitka je oprávněná. Pojištění je nastavené hlavně pro období, kdy lze riziko dlouhodobě rozložit, ne jako záchranná síť ve chvíli, kdy se problémy začínají hromadit. Člověk si ho proto musí sjednat dřív, než ho začne akutně potřebovat. U finančních produktů to zní logicky, u živého zvířete však tato logika působí zvlášť tvrdě.
Před podpisem smlouvy nestačí zjistit jediný údaj, například „kočka do osmi let“. Je třeba ověřit, zda se věková hranice počítá ke dni sjednání, nebo k jinému okamžiku, jak se posuzuje velikost a plemeno psa a zda smlouva po dosažení určitého věku pokračuje bez změny podmínek. Rozdíl mezi pojištěním nemoci a úrazu může být pro starší zvíře zásadní. Stejně tak se vyplatí přečíst výluky, čekací lhůty a pravidla pro již známé zdravotní potíže.
U kříženců může být posouzení velikosti méně samozřejmé než u čistokrevného psa. Majitel by si proto neměl hranici odhadovat podle pocitu. Pokud se pes blíží věku, který se v nabídkách objevuje jako horní limit, odkládání se nemusí vyplatit. U kočky je situace přehlednější, protože hranice osmi let se opakuje poměrně často, ani tady ale neplatí, že všechny produkty mají stejné podmínky.
Starší zvíře tedy pojistit lze, ale možnosti se s věkem rychle zužují. U nově sjednávaného zdravotního pojištění bývá hranice neúprosná, zatímco úrazové krytí může zůstat dostupné i bez horního věkového limitu. Největší rozdíl nakonec nedělá věk, který má pes nebo kočka dnes, ale okamžik, kdy jejich majitel smlouvu uzavřel.
